Samurajové

Samurajové

Neohrožení bojovníci v nádherné zbroji - tak dnes vnímá většina lidí samuraje. Kdo vlastně tito obávaní i obdivovaní válečníci byli?

Ve dvanáctém a třináctém století bylo Japonsko zemí, kde se pěstovala bojová umění všech druhů. Každé z nich mělo vlastní název a podle něj se také označovali lidé, kteří tímto uměním vládli. Neexistoval tam jeden souhrnný název pro válečníky. Slovo samuraj se v tomto významu začalo používat mnohem později.

Charakteristickým rysem samurajů starších i novějších dob bylo jejich společenské postavení. Byli to vazalové svých panů. Získávali od nich příděl půdy a na oplátku jim prokazovali různé služby. Právě tyto služby se ukázaly jako rozhodující pro jejich společenský status. Stará japonština používala pro osoby ve službě vyšší šlechtě nebo císaři termín saburafu. Od jedenáctého století byli právě tímto slovem nazýváni ozbrojení služebníci doprovázející svého pána, jinými slovy jeho tělesná stráž.
VOJENSKÁ ŠLECHTA

Japonská aristokracie neměla na rozdíl od evropské nic společného s válčením. Šlechtická krev předurčovala k výkonu některé významné funkce u dvora, většinou úřední povahy. Byla to dvorská šlechta a označovala se jako kuge, zatímco nově vznikající vojenské rody nesly název buke. I tato vojenská šlechta měla původ v činnostech, které s bojem přímo nesouvisely.

Samurajové byli zpočátku provinčními úředníky, kteří měli na starosti různé oblasti veřejné správy. Dohlíželi na výběr daní, starali se o silnice a budovy, dbali na klidný průběh místních náboženských slavností. Kromě toho se věnovali řízení zemědělských prací. Organizovali výsadbu rýže na nově obdělaných pozemcích, shromažďovali pracovníky a vedli je. Není divu, že je často začali považovat za své. Ti nejúspěšnější si mohli postavit uprostřed ovládaných pozemků sídlo obehnané příkopy a opevněné hradbami. Tam žili s rodinami, služebníky a otroky. Uvnitř těchto sídel byly stáje, sýpky, tkalcovské dílny i sklady zbraní. Byla to střediska řemesel a výměnného obchodu stejně jako poslední útočiště místních obyvatel v případě napadení.
NOVÉ HODNOTY

Pán opevněného sídla začal postupně usazovat ve svém okolí příbuzné a přátele. Postavil pro ně menší sídla, která tvořila jádro moci rodinného klanu. S růstem moci těchto rodin bylo nezbytné myslet i na obranu vlastního majetku. Ze samurajů - úředníků a místních vládců se stávají samurajové - válečníci.

Tato společenská proměna, k níž dochází ve dvanáctém a třináctém století, je doprovázena novými hodnotami. V historických pramenech se samurajové stále častěji objevují v plné zbroji se štítem a dlouhým mečem. S nošením zbraní se pojila i jejich identita a pocit sounáležitosti s ostatními. S nástupem vlády šógunů, vojenských velitelů, kteří se stali skutečnými vládci země, se rodí dosud neznámé priority jako hrdinství, loajalita, odvaha jdoucí až do krajnosti.

Rodí se rituální sebevražda seppuku nepřesně označovaná jako harakiri.
SMRT JAKO RITUÁL

Geografická i politická izolace Japonska měla vliv i na způsob vedení válek a jejich pravidel, tedy tradičního válečného práva. Na rozdíl od středověké Evropy se v Japonsku nikdy nevyvinuly srovnatelné podmínky pro zacházení s válečnými zajatci, kteří upadli do rukou nepřítele nikoli kvůli zbabělosti, ale vlivem objektivních válečných okolností.

Pro japonské samuraje existoval zcela jiný kodex cti. Etika samurajů neznala pojem čestné kapitulace a zbytečného krveprolití. Samuraj nemohl kapitulovat. Mohl se jen zabít. Podobně závazná byla pro samuraje povinnost pomstít urážku svých blízkých nebo svého pána.

V bezvýchodné situaci se samurajové uchylovali k sebevraždě, aby tím dokázali svou vrcholnou vládu nad vlastním osudem. Postupně nabyl tento způsob smrti ritualizované podoby. Obřad seppukuměl přesně stanovená pravidla. Vyžadovala se přítomnost svědků a pomocníka, takže sebevražda získala i společenský rozměr. Nejčastěji se prováděla krátkým mečem, později speciálním nožem, který měl proniknout do části těla tradičně považované za sídlo života - do spodní části břicha (hara). První řez byl veden vodorovně z levé strany břicha na pravou stranu. Měl-li bojovník ještě dost síly, pokračoval dalším řezem vzhůru. Tento řez začínal buď ve středu vodorovného řezu, nebo mohl být jeho plynulým pokračováním. Kolmý řez procházel hrudníkem a směřoval ke krku.
DO POSLEDNÍHO DECHU

Povaha tohoto způsobu smrti často znemožňovala dokončení sebevražedného aktu, a proto byl na pomoc přizván pomocník, často přítel nebo podřízený. Měl za úkol sebevraždu dokonat setnutím sebevrahovy hlavy. S postupem času nabyla pomocníkova role většího významu. Když se poměry uklidnily a válčení přestalo být každodenní záležitostí, vlastní rozetnutí břicha se stalo spíše formální záležitostí před tím, než pomocník mečem rychle zkrátil sebevrahovo utrpení.

Trauma ze zajetí a s ním spojené potupy přetrvalo v japonských vojácích i v novověku. Nejlépe to dokládají zkušenosti z obou světových válek a válečné archivy. Mnozí velitelé raději volili tradiční formu seppuku provedeného vlastní šavlí a dovršeného střelou do hlavy. Byla-li situace vojenského oddílu bezvýchodná, velitelé často setnuli hlavu všem vojákům a poté sami spáchali sebevraždu třeba i méně rituálním způsobem. Řadoví vojáci si často k břichu přiložili odjištěný granát. Někteří z nich si jej místo toho posadili na hlavu a pak si ještě narychlo nasadili vojenskou čapku.
SAMURAJSKÉ ŽENY

Ženy v Japonsku nikdy nestály v čele vojsk a jejich vliv na dění v zemi byl spíše nepřímý. Přesto se některé z nich postavily po boku mužských bojovníků jako plnoprávné členky rodových útvarů. Některé byly od dětství cvičeny ve všech dovednostech včetně užití zbraní. Ovládaly kopí, která byla obvykle zavěšena nad dveřmi domácnosti a mohla být okamžitě použita proti každému, kdo by se chtěl do domu vloupat. Další ženskou zbraní byla krátká dýka nošená za pasem. Sloužila jak k boji na blízko, tak k provedení rituální sebevraždy označované jako džigai. Na rozdíl od mužů si ženy prořízly hrdlo. Součástí rituálu bylo spoutání nohou v oblasti kotníků, které zaručovalo, že po smrtelných křečích bude samurajská žena nalezena v důstojné poloze.
KULT MEČE

Prvořadou zbraní japonské civilizace byl meč, katana. Stejně jako germánské kmeny či Řekové dávali i Japonci svým mečům jména často odvozená od jmen bohů. Meč, který porazil mnoho nepřátel, začalo okolí pokládat za živou bytost s vlastní duší (kami). Právo nosit meč proto zdaleka neměl každý.

S úctou k meči souvisela i úcta k mečířům. Výroba mečů nebyla pouhým řemeslem. Šlo o velmi čestnou profesi, jíž se věnovala řada šlechticů a dokonce i jeden z císařů dvanáctého století jménem Gotoba. Mečíř musel vést příkladný života a vyhýbat se neřestem. Jeho práce byla pod ochranným dohledem božstev. Také odlévání meče představovalo náboženský obřad, při němž se mečíř oblékl do předepsaného úboru a prováděl činnosti, které měly zaplašit zlé duchy a přivolat dobré.

Kvalitní čepel stála hodně peněz a meč se proto stával symbolem moci svého majitele. Náleželo mu čestné místo v domě. Jakmile se ocitl v ruce svého majitele, stal se nebezpečnou zbraní, která dokázala v mžiku setnout hlavu protivníka.

Boj s mečem měl přesná pravidla. Praxe však ukázala, že větší účinnost mají neočekávané výpady a seky, které byly zpočátku považovány za nečestné, ale později se staly pravidlem. Samostatným uměním bylo tasení meče, které se spíše než v boji hodilo v běžném životě. Bojovník díky němu dokázal jediným plynulým pohybem protivníka zranit nebo usmrtit s maximálním využitím momentu překvapení. Rozšířené bylo zkoušení ostrosti meče na těle odsouzenců ať již mrtvých, nebo i živých. Provádělo se rovněž jediným švihem.
POTOMCI SAMURAJŮ

V sedmnáctém století ztrácejí samurajové příležitost podílet se na válečných akcích. Zastávají různé úřady, ale stále se snaží zachovat si status válečníků. Nejtěžší rána přichází v roce 1868, kdy moc převzal císař Mucuhito. Začala éra budování centralizovaného státu, v němž bylo právo nosit meč vyhrazeno jen důstojníkům nové císařské armády. Potomci starých rodin museli na své dávné výsady rezignovat, nebo do této armády vstoupit. Síla tradice však působila nadále. Mnozí potomci samurajů si své meče katananesli do bojů první i druhé světové války. Rituální sebevraždy se občas praktikují i v dnešním Japonsku, kde příbuznost s některým ze samurajských rodů může představovat velkou výhodu.