Samurajové

Samurajská zbroj

Když vyráží do války, je válečník připraven na útoky šípy i střelbou z mušket, připraven vrhnout se do ohně či vroucí vody. Jeho neohroženost může pocházet z loajální duše či přirozené odvahy, ale pokud nemá pevnou zbroj, může být prospěšný jen malým dílem“. Takto uvádí své pojednání a zbrojích a jejich užívání TANKI YORIAKU ( „Osamělý jezdec“) autor Hayakawa Kyúkei v roce 1735.

Jak vidno, přikládali v dávném Japonsku samurajové zbrojím nemalou závažnost. Když Konbuciánský učenec Arai Hakuseki (1657 – 1725) obdržel v roce 1698 od svého pána 50 rjó (zlatých mincí), aby si mohl dát postavit nový dům namísto starého zničeného zemětřesením a požárem a koupil si za příslušný obnos přilbu a zbroj.

Vzhledem k tomu, že během zemětřesení přišel Hakuseki, sám plodný teoretik zbraní a zbrojí, o celý majetek, koupě zbroje za jediné peníze vypovídá jasně o prioritě, přikládané zbroji v samurajské společnosti. Ve hře divadla Nó Jošicune Senbon Sakura (Jošicune a tisíc saleur) zastupuje brnění, opřené o sakurový kmen, jeho nepřítomného nositele Kuró Jošicune a jeho milenka Šizuka před zbrojí tančí jako před živou osobou nositele zbroje. Věřilo se, že zbroje mohou zastupovat duše předků, kteří je nosili (sosen no rei) , a se zbrojí se vázalo množství pozoruhodných zvyklostí. Věřilo se například (na základě čínského učení FENG-ŠUEI) , že je zhoubné oblékat si zbroj tváří k severu, naopak doporučená světová stana pro tuto činnost byl východ.

Při minulé návštěvě Japonska mi mečoleštič a obchodník s meči pan Kurokawa ukázal svou sbírku asi decimetrových bronzových sošek budhistických a šintoistických božstev, jako např. Fudó Mjó ó či Inari.

Tyto drobné plastiky se ukládaly do GUSOKU ZUCU ( bedny na ukládání a transport brnění) jako talismany, zajišťující nadpdřirozenou ochranu nositeli zbroje. Mnoho znamenitých starých zbrojí zůstalo dodnes dochováno v budhistických i šintoistických svatyní, do kterých se dostaly jako votivní dary. Ostatně brnění se často stávalo i honosným darem sekulárním. Též při obřadu dospělosti GENPUKU, který se týkal hochů samurajského původu kolem 15-ti let věku, obdržel mladík od lenního pána svůj první meč i zbroj. Pokud samuraj počítal s tím, že v bitvě padne, napsal svůj poslední vzkaz na vnitřek přilbice KABUTO. Kimura Šigenari, vědom si při obléhání Osackého hradu v roce 1615 své jisté smrti, provoněl vnitřek své přilbice vonnými tyčinkami, což zjistil a vysoce hodnotil sám Tokugawa Lejasu při obřadu prohlížení uřezaných hlav nepřátel (KUBI DŽIKEN). Tato historka inspirovala o necelých sto let později dramatika Monzaemona Čikamacua k jedné z úvodních scén hry o 47 róminech KANADEHON ČUŠINGURA, kdy je přilbice válečníka rozpoznatelná podle slabé vůně kadidla.

Zbroj mnohdy chránila svého nositele opravdu velice dobře, což zjistil v bitvě u Udži roku 1180 válečný mnich Džónujó Meišú z Eucui . V bitvě na mostě pobil lukem, halapartnou NAGINATA i mečem TAČI množství nepřátel. Když vystřílel šípy , přerazil v boji Naginatu a meč, vrhl se na nepřátele ozbrojen toliko větší dýkou. Po bitvě si spočítal, že byl zasažen cca 60-ti šípy , které však pronikly toliko na pěti místech a pravděpodobně nezpůsobily větší zranění, protože byl schopen si vypálit rány, a poté, co zlomil luk, chopil se hole a vzývaje buddhu Amidu, zamířil k Naře. Ochrana zbrojí však nebyla absolutní, jak napovídá ukázka z Taikeiki ( Zápisky o velkém míru), popisující bitvu u Minatogawy r. 1336: „Když se obrátil na sever od Minatogawy, (Kusunogi) Masašige doběhl do jedné vesnice. Zde měl v úmyslu rozpárat si břicho. (seppuku) Sňal tedy brnění a prohlédl své tělo, ukázalo se, že má na něm jedenáct ran. Bylo s ním dvaasedmdesát lidí z oddílu, a ani jeden neměl méně než tři až pět ran.“

Existovalo velké množství zbrojí a ruku v ruce s jejich zdokonalováním se vyvíjely i snahy o jejich překonání. Při boji kopím se samuraj snažil napadnout slabiny zbroje – bodal do obličeje, na vnitřní stranu pancéřových rukávů KOTE i mezi pancéřovou suknici KUSAZURI. Obecně bývá tvrzeno, že přilbu KABUTÓ je možno narušit tnutím mečem přes TEHEN, dutý nýt v temeni sféry přilby, nicméně od 14. století se vyskytovaly přilby až 7kg těžké a bezesporu nenarušitelné jakkoliv silným tnutím, tomu mohly podlehnout jen lehčí typy přileb.

Od roku 1542 se v Japonsku zásluhou Evropanů počínají dostávat střelné zbraně, muškety, což změnilo jak dosavadní stratégii, tak i konstrukci zbrojí. Zatím co starší formy zbrojí (MUKAŠI GUSOKU) byly často vyhotoveny převážně z tlusté kůže, „moderní zbroje“ TÓSEI GUSOKU už byly převážně ocelové, protože se prokázalo, že tento materiál lépe dokáže zastavit kulku z muškety. Stejně ,jako v Evropě se občas prováděly i testy neprůstřelnosti nástřelem – TAMEŠI GUSOKU. A z čeho se vlastně japonské brnění ve své nejobvyklejší podobě skládá? Z přilbice KABUTÓ, pancéřových rukávů KOTE, nárameníků SODE, kyrisu DO, pancéřové suknice KUSAZURI a náholenic SUNEATE. Obličej často chrání nálicnice HÓATE či obličejová maska MENPÓ, často bizardniho vzhledu. Ne vždy se však požívaly všechny uvedené součásti zbroje.

Základní konstrukce spočívá v sešněrování kožených, nebo ocelových šupin SANE pomocí šňůry ODOŠI ITO. Na některé součástky se používá i brigantina (KIKÓ), nebo kroužková brň (KUSARI).

Zbroj mohla být velice lehká 6 – 7 kg, pro pěšáky AŠIGARU- i těžká kolem 50 kg. V souvislosti se zbrojí existují i některá minoritní bojová umění, kterým se v současnosti v Japonsku věnuje omezený počet adeptů – jedná se o SUIEIDŽUCU – plavání ve zbroji , KATČÚ KEIBA – koňské závody ve zbrojích, a JOROI KUMIUČI zápas ve zbrojích, používající techniky připomínající Džu Džucu a Sumó.